fbpx

„Mami, existují andělé?“

Pětiletá Laura se mě z ničeho nic zeptala, jestli existují andělé.

Pro mě je toto téma velice citlivé a osobní a chtěla jsem, aby si Laura udělala svůj vlastní názor. Ale otázka byla položená a potřebovala být zodpovězena právě teď.

„Ano, existují. Jednoho jsem dokonce viděla. Měl bílý kabát, přiběhl k tobě na přechodu, chytl tě za ruku, počkal, než jsem k tobě přiběhla já a pak odešel. Zachránil ti život.“

Nechci tu polemizovat o tom, zda andělé existují, či ne. Chtěla bych s Vámi sdílet chybu, kterou jsem udělala já při přecházení s dětmi. Pokud věříte na anděly strážné, možná, že právě on k Vám teď přinesl tento článek.

Když o této situaci někomu vyprávím, vždycky mám slzy v očích a opravdu děkuji „paní v bílém kabátě“, která přiběhla, Lauru chytla za ruku, počkala až doběhnu já, předala mi Lauru, nečekala na nic a zase odběhla. Asi jsou andělé hodně busy. :,)

Od té doby si při přecházení přechodu pro chodce pokaždé (opravdu pokaždé) vzpomenu, jak moc jsem byla hloupá a jak moc jsem vděčná, že to dopadlo dobře.

Představte si splavenou maminku, která tlačí dvojkočár, ve kterém brečí půlroční miminko, asi 10m před nimi běží 2,5 leté dítě, místo aby sedělo v dvojkočárku :,) a do toho zvoní telefon. Blíží se přechod pro chodce.

Laura se na mě podívala, jestli může přejít a já jsem se při telefonování rozhlédla a kývla na ni, že může.

Kdyby se jednalo o jednoduchý přechod, bylo by všechno v pořádku. Jenže to byla čtyřproudová silnice po dvou pruzích v jednom směru a uprostřed ostrůvek.

Myslela jsem si, že Laura počká právě na tomto ostrůvku a pak se rozhlédneme znovu. Kdybych netelefonovala, asi bych přemýšlela více.

Nebudu to protahovat, samozřejmě v dalších dvou pruzích jela auta, Laura nebyla skrz středové zábradlí vidět, já z dálky viděla, že Laura nezastavuje a že ji nestíhám dohnat.

Zčistajasna k ní přiběhla starší paní v bílém kabátě, která se ani nechystala přejít, jen sledovala dění na ulici a byla pohotová, chytla jí, počkala, až je doběhnu, předala mi Lauru z ruky do ruky, nečekala na nic a zase odešla.

Ani jsem jí nestihla poděkovat. Byla jsem v šoku.

V duchu jsem jí poděkovala už milionkrát.

Každopádně od té doby:

1.

NIKDY netelefonuji při přecházení, ani když jdu sama. Například řeknu do telefonu, že přecházíme ulici a dotyčný chvíli počká. Soustředím se jen na situaci na silnici.

2.

 Držím děti za ruce.

3.

Pozor na středové ostrůvky!

Děti se mnohdy zapomínají znovu rozhlédnout.

Snažím se samozřejmě děti vézt k tomu, aby se uměly samy rozhlédnout a vyhodnotit, zda mohou přecházet.

Začínala jsem si myslet, že pětileté dítě už zvládne samo přejít. Ale není to tak. Jednou pár metrů před přechodem Laura viděla na druhé straně kamarádku a začala na ní volat a rozeběhla se. Když na ní volala, tak ani neslyšela, že já křičím, ať zastaví.

Stejně jako správný řidič má předvídat situace a netelefonovat za jízdy, tak i správný chodec a rodič musí předvídat a netelefonovat. Jsme v tuto chvíli také účastníci silničního provozu.

Jsem architektka, matka a žena lékaře. Cítím, že mým posláním je propojit tyto tři obory a ukazovat rodičům, jak si dle zásad fungováni prostoru uzpůsobit bydlení a způsob života tak, aby se všichni členové domácnosti cítili pohodlně a bezpečně a měli možnost seberealizace. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.