fbpx

Zlomená ruka a výčitky svědomí

Včera si moje dcera pětiletá dcera zlomila ruku.

Když jsem se to dozvěděla, byla jsem mimo. Chtělo se mi nadávat, křičet, brečet, hledat viníka v sobě, že jí špatně vařím, že má slabé kosti, že ji nedonutím aby jedla dobře, v manželovi, že jí vzal na hřiště, že jí špatně hlídal, že jí přecenil, v ní, že ho třeba neposlechla, že se špatně držela, že dělala blbosti…

Do toho je mi jí hrozně líto, projíždím si v hlavě kalendář, o co chudinka přijde, čeho se bude muset vzdát ona, čeho my…že jsme jí chudince nevěřili, že jsme si mysleli, že simuluje, protože ona když má třeba jen záděru, tak s tou rukou taky nehýbe…

Do toho si říkám, jaké je to štěstí, že to nebyla noha, nebo něco s páteří, že se to nestalo před měsícem, kdy jsme byli na skvělých horách s její nejlepší kamarádkou, štěstí že už měla neštovice, protože mít pod sádrou neštovice by taky byla hrůza…

Je mi za ní hrozně smutno.

A říkám si, jak musí být rodičům, kteří opravdu vlastní vinou (i když samozřejmě nechtěně) způsobí svému dítěti nějaké zranění, nedej bože smrt. Rodiče si zpětně vždycky vyčítají, že se měli zachovat jinak, že na to hřiště neměli chodit, že ten hrnek s horkým čajem měli dát více dozadu, že měli dítě držet na silnici za ruku, že ty léky měli hned uklidit…do toho jim je samozřejmě v první řadě líto zraněné osoby….a pak už je jen krůček ke zhroucení.

Když se Laurinka vrátila uplakaná z nemocnice, já už dopředu věděla, že jí ručičku rovnali a že to nebylo příjemné, tak jsem jí utíkala obejmout a nevěděla jsem, jak se mám chovat.
V sobě jsem měla všechny na začátku zmíněné pocity. Ty ale musely jít v tuto chvíli stranou. Uvědomila jsem si, že jí to v nemocnici bolelo, ale po prášku už by teď bolet nemělo, nicméně stále pláče. Plakala proto, že nevěděla, co se bude dít teď. Proč jsme smutní my a proč jí všichni litují, proč má volat smutným babičkám?

Až když jsem jí vysvětlila, že to bude mít jenom takhle zavázané, že to nebude bolet více než včera, že se to bude v té sádře uzdravovat samo, že budeme dělat spoustu skvělých věcí, sice jiných, než jsme měli původně v plánu, prostě že to nevadí…tak se potom také zklidnila.

To nejhorší, co jsem mohla udělat je se sesypat sama.

Dnes – den poté – už jsem se uklidnila i já sama v sobě. Je to jen zlomená ruka, to se stává, není to nic extra vážného a Laurinka už je také v pohodě. Mezi kamarády byla středem dění a ručička už ji nebolí.

O to víc mě nakopává, že tento (zatím vznikající) projekt má smysl. Já sama se pořád musím zamýšlet nad tím, jak bezpečně se starat o své děti, zároveň abych je nebrzdila v jejich vývoji a objevování světa.

S věkem dětí se situace neustále mění, ale hlavní zásady bezpečnosti, které by měl mít člověk v hlavě, zůstávají pořád stejné.

Je hrozné si (nadosmrti) vyčítat, že jsme něco mohli udělat jinak.

Neštěstí a úrazy se prostě dějí. Je ale dobré jim co nejvíce předcházet, znát zásady bezpečnosti, dále znát zásady první pomoci a myslet nejen na své děti, ale i na sebe. Ony nás potřebují a my je také!

Dávejte na sebe pozor :,)

Katka

Jsem architektka, matka a žena lékaře. Cítím, že mým posláním je propojit tyto tři obory a ukazovat rodičům, jak si dle zásad fungováni prostoru uzpůsobit bydlení a způsob života tak, aby se všichni členové domácnosti cítili pohodlně a bezpečně a měli možnost seberealizace. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.